Nadpis tohoto článku zní docela pohádkově, a tak vám budu vyprávět takovou pohádku o malém chlapci, který začal s něčím a čem neměl páru a nakonec to dotáhl celkem daleko – i když zase ne až tak daleko jak si přál, ale to nevadí. A jak to bylo?
Byl úplně normální den jako každý jiný a já si před druhou vyučovací hodinou připravoval na lavici učebnice pro žáky druhé třídy ZŠ. V tom do třídy těsně před zazvoněním vstoupil asi třicetiletý muž s plnovousem v závěsu se „soudružkou“ učitelkou a napsal na tabuli velký nápis NÁBOR MALÝCH HOKEJSTŮ. Pak ještě nějaký text, který jsme si měli opsat do deníčku a ukázat doma rodičům. Slíbil, že za týden přijde znovu a sepíšou se přihlášky. Tak jsem si to opsal, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Doma jsem to ani neukázal.
Druhý den mi můj kamarád a soused v lavici oznámil, že se přihlásí a zeptal se mně, jestli já taky. Vyvalil jsem na něj nechápavě oči a zeptal se co to je vlastně hokej, protože do té doby jsem se o to nikdy nezajímal. Tak jsme si o tom celý zbytek dne povídali a když jsem šel ze školy domů, byl jsem přesvědčen, že jednou budu strašně slavný hokejista a proto musím rodiče přemluvit. Rodiče se kupodivu nebránili a vše mi podepsali, dokonce přihlásili i mého o rok a půl mladšího brášku. Nikdo z nás tehdy neměl ani tušení do čeho se pouštíme a kolik to bude stát rodinu času, peněz, sebeobětování, nervů a hlavně dřiny. Dodnes jsme však všichni přesvědčeni, že to stálo za to a hokej měl a stále má v naší rodině své místo. Ale zpátky ke mně.
Na svůj první „trénink“ nikdy nezapomenu. O tři čísla větší brusle po nějakém známém, modré oteplováky, pletený teplý svetr, kulich a modro bílé palčáky s obrázkem kapra. Ptáte se, a co hokejka? Tu jsme tehdy vůbec nepotřebovali, protože jsme se prvně museli naučit bruslit. Poprvé jsme se dotkli puku až po několika týdnech a to vždy jen chvilku na konci tréninku za odměnu. Tenkrát se to prostě dělalo jinak než dnes, ale to už by bylo zase jiné téma.
První trénink byl pouze seznamovací, ale ty další byly už naplno a na ledové ploše Horáckého zimního stadionu se nás plácalo asi osmdesát. Po několika měsících nás bylo polovina a tak to šlo dál a dál, rok za rokem. Dřina, dřina a zase jen dřina a z těch 80 dětí nakonec zůstalo asi 12 dorostenců. Já byl mezi nimi.
Přechod ze žákovského do dorosteneckého a pak do juniorského extraligového hokeje je něco co se dá těžko vysvětlit. Přirovnal bych to asi tak, jako když se starou Škodou 120 najedete na dálnici mezi samá BMW a rovnou do rychlého pruhu. Ti kluci byli starší, větší, silnější, rychlejší a my jsme jen zírali s otevřenou pusou. Abychom se udrželi museli jsme makat ještě víc. Letní tréninky 3x denně byly naprostou samozřejmostí. K tomu jsme museli mít dobré výsledky ve škole, jinak jsme nesměli hrát. Kdo to nezažil tak nepochopí. V momentě kdy jsme ale nastoupili na led a ucítili studený závan vůně ledu v obličeji, vše bylo zapomenuto a byli jsme šťastní!
Dotáhl jsem to daleko, jak jsem již psal na začátku, ale k vyvrcholení mé kariéry v seniorském prvoligovém hokeji bohužel nedošlo. Když člověk poctivě maká, tak to znamená hrozně moc, ale ne všechno. Člověk potřebuje také talent a u hokeje v neposlední řadě také fyzické dispozice a já musím přiznat, že v té obrovské konkurenci tam bylo pořád spousta kluků kteří na tom byli prostě lépe než já. No a to je vše!
S vrcholovým hokejem jsem skončil ve třetím ročníku juniorského týmu Dukly Jihlava. Když teď zavzpomínám, tak z mého ročníku hrají vyšší soutěže akorát 2 lidé. Marek Posmyk extraligu a Michal Rozsíval NHL. Tady je krásně vidět jaká je mizivá naděje stát se profesionálním hokejistou a živit se tím co vás baví a je pro vás koníčkem.
Ale aby tahle pohádka nekončila až tak úplně pesimisticky, tak musím ještě doplnit, že hokeji se věnuji dodnes, i když již na úplně jiné úrovni. Od roku 2002 jsem členem sportovního sdružení HAS Jihlava, kde mimo jiné aktivity hrajeme Krajský přebor Vysočiny (možná zrovna poslední sezónu, ale to se mi nechce vysvětlovat).
HAS se zabývá i cyklistikou, tenisem, sálovou kopanou, připravuje akce pro děti a spoustu jiného. Více se dozvíte přímo na stránkách sdružení.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec.